Příběhy
FAKTA - ETIKA - RESPEKT - TERAPIE - INDIVIDUALITA

"S manželem jsme spolu 9 let. Máme moc hezký vztah. Máme se rádi a chceme spolu strávit život. Trochu cestujeme, trochu budujeme, studujeme a hodně pracujeme. Ale už je nám docela smutno, stárneme a naše domácnost je prázdná.

O miminko se snažíme 6 let. Tak jako mnoho jiných párů jsme si pořídili pejska.
Je to milé, ale naše rodina není kompletní. 

Máme za sebou několik etap snažení. Prošli jsme dobou naprosto bezstarostnouta byla moc fajn. Následovaly časy, kdy naše intimita byla ovlivňována kalendářem, dále etapou lékařských vyšetření a nakonec náročný čas asistované reprodukce.
Kdy u tak intimní záležitosti jako je početí dítěte, muselo být přítomno několik vlastně naprosto cizích lidí, byť jsme jim věřili a byli to odborníci, které jsme si vybrali. Bohužel zatím jsou však veškeré naše snahy o dítě neúspěšné.

Naděje na miminko v našem domě se střídá na vlnách doufání a na vlnách zklamání. Tato náročná situace je velkou zkouškou našeho partnerství. 
Někdy je opravdu těžké zachovat si optimismus a radost ze života, když se nám nedaří další život zplodit.
Ale zatím to zvládáme snad docela dobře. 


Snažíme se , abychom nebyli izolováni od lidí, kteří děti mají. Protože to se děje vlastně velmi často. Všichni už se bojí ptát, jak jsme na tom nebo jestli nestrávíme nějaký čas s jejich rodinami. Někdy jsme v tom strašně sami. Někdy jsem v tom strašně sama já. Pomáhá mi, že jsem naše trable zveřejnila, že chodím na terapii, kde mohu nahlas sdílet všechny své stesky a obavy.

Je to však celé velmi emočně, finančně i časově náročné.

Ale neztrácíme naději..."

S manželem jsme po dvou letech nechráněného sexu zjistili, že bude někde problém.
Na gynekologii mi po standardních vyšetřeních dali žádanku na spermiogram pro manžela. Výsledek byl velmi špatný, gynekolog mi řekl, že není téměř žádná pravděpodobnost otěhotnění. Začali jsme chodit na kliniky asistované reprodukce. Až na třetí klinice jsme byli spokojení 
jak s přístupem, tak s možnostmi, které jsme měli. Po dvou letech léčby jsem s manželem pomocí IVF otěhotněla a porodila v 38 zdravou holčičku. Bylo to náročné období.
Jsem nesmírně vděčná, že máme zdravé dítě. Jediné co mne trápí, že jsme se tomu všemu nezačali věnovat podstatně dříve, aby měla dcera sourozence.

Martina 42

Po druhém mimoděložním těhotenství jsem se dostala do rukou lékařů na soukromé klinice.
Volba IVF byla pro mne tehdy jasnou volbou. Metodou IVF jsem dvakrát otěhotněla a bohužel
v obou případech v začátcích potratila. S přítelem, který mi byl obrovskou oporou, jsme si koupili psa. Po roce jsem přirozenou cestou s přítelem otěhotněla a vše probíhalo v pořádku.
Byla jsem s rizikovým těhotenstvím doma v klidu a vyplatilo se mi to.
Myslím, že psychika dělá nejvíc !

Klára 30

Manželku jsem poznal po bolavém rozvodu. Na nic jsme tudíž nespěchali. Po třech letech normálního manželského života jsem zjistil svoji sterilitu. Byl to šok.Přestal jsem jako chlap fungovat. Absolutní frustrace. Debaty o adopci jsem nesnášel. Možnost dárce jsem zpočátku nechtěl. Pod prosbami manželky jsem svolil a dnes jsem za to strašně rád. Mám zdravého kluka, vidím v něm ženu a je prostě můj....

Karel 37

Od svých 18 let jsem se toužila stát mámou. Bohužel tělo řeklo ne a i když jsem s manželem zkusila 2x IVF, tak se radostná událost nekonala. Manžel si nakonec našel jinou (s dětmi) a odešel. Bylo mi v té době 35 a zoufala si. Co mi zůstalo? Jen oči pro pláč, dluhy a prázdná náruč. Chvilku potom jsem potkala toho nejbáječnějšího muže. Po roce jsme spolu podstoupili vyšetření a začali plánovat další IVF. Nakonec k tomu nedošlo, ale i tak máme doma nádhernou sedmiměsíční holčičku. A to jen proto, že existuje možnost adopce. Můj přítel stojí při mě a i když dcerka není biologicky naše, tak je to ten nejúžasnější táta jakého si může přát.

Neztrácejte naději. Zázraky se dějí :-)

Je mi 42 a vím, že už nebudu mít děti. Ani nevím, jak se to stalo. Jsem podruhé vdaná, dítě jsme
si přáli. Tedy poprvé ne, byli jsme mladí a měli jsme tolik času před sebou. V druhém svazku jsem mela gynekologické obtíže, co si vyžadovaly operační zákrok a nějaký čas pro rekonvalescenci.
A tak uběhly další roky. S manželem se cítím prázdně, vlastně je mi cizí a už spolu ani nežijeme. Mám teď přítele, kterého miluji. Před měsícem se mu narodila dcera. Nemůžu se kouknout ani
na její fotku, nezvládám, když se o ni stará a řeší cokoli s její matkou. Myslím, že to nevydržím,
že nezvládnu být hodnou maceškou, až k nám bude chodit. Cítím se sama a nemůžu se zbavit závisti, že jiní děti máji. Chodím na terapii a snažím se změnit, doufám, že se mi to podaří...

Je mi 42 let. Dlouho jsem studovala, pak si užívala a pak tvrdě pracovala. Jsem na sebe náročná
a na své partnery taky. Což se mi vymstilo. Jsem sama a bezdětná. Jak se říká, ujel mi vlak. Jestli je to vůbec možné, pak je umělé oplodnění to jediné co mi může pomoci. Stojím před životní otázkou....