Příběhy
FAKTA - ETIKA - RESPEKT - TERAPIE - INDIVIDUALITA
"S manželem jsme spolu 9 let. Máme moc hezký vztah. Máme se rádi a chceme spolu strávit život. Trochu cestujeme, trochu budujeme, studujeme a hodně pracujeme. Ale už je nám docela smutno, stárneme a naše domácnost je prázdná.
Je to však celé velmi emočně, finančně i časově náročné.
Ale
neztrácíme naději..."
Martina 42
Klára 30
Manželku jsem poznal po bolavém rozvodu. Na nic jsme tudíž nespěchali. Po třech letech normálního manželského života jsem zjistil svoji sterilitu. Byl to šok.Přestal jsem jako chlap fungovat. Absolutní frustrace. Debaty o adopci jsem nesnášel. Možnost dárce jsem zpočátku nechtěl. Pod prosbami manželky jsem svolil a dnes jsem za to strašně rád. Mám zdravého kluka, vidím v něm ženu a je prostě můj....
Karel 37
Od svých 18 let jsem se toužila stát mámou. Bohužel tělo řeklo ne a i když jsem s manželem zkusila 2x IVF, tak se radostná událost nekonala. Manžel si nakonec našel jinou (s dětmi) a odešel. Bylo mi v té době 35 a zoufala si. Co mi zůstalo? Jen oči pro pláč, dluhy a prázdná náruč. Chvilku potom jsem potkala toho nejbáječnějšího muže. Po roce jsme spolu podstoupili vyšetření a začali plánovat další IVF. Nakonec k tomu nedošlo, ale i tak máme doma nádhernou sedmiměsíční holčičku. A to jen proto, že existuje možnost adopce. Můj přítel stojí při mě a i když dcerka není biologicky naše, tak je to ten nejúžasnější táta jakého si může přát.
Neztrácejte naději. Zázraky se dějí :-)